Tahle země není pro mladý (a pro starý taky ne) 1. Septiky, úřednícký dog-eat-dog a „zemský ráj to na pohled“

Toto je příběh o občanském spolužití, české vesnici, vypouštění žump a arogantní úřednici. Protagonisté a přílohy jsou skutečné a na žádost to můžu prokázat. V tomto příběhu jsem přímým a tudíž podjatým účastníkem.

Kromě uměle živených společenských pseudoproblémů (migranti, bezpečnost, terorismus) sužujících českou kotlinu a vedoucích k neuvěřitelnému politickému bizáru ve vládě a PS ČR lze vystopovat i problémy skutečné, které možná povedou k tomu, že „tahle země nepokvete“ – eroze půdy, exekuce rodin, sociální ghetta a pod… víte třeba, že milion lidí v této zemi není připojeno na splaškovou infrastrukturu? Voní vám žumpa vypouštěná na zahradu? Voní vám sousedova žumpa vypouštěna na vaši zahradu?

V malebné vesničce Dolní Chobolice na úpatí Českého středohoří bydlí paní Alena Mohauptová (t.č. úřednice na Úřadu práce v Roudnici nad Labem) a její manžel Radek Mohaupt (svého času obecní zastupitel obce Liběšice). Styl života, zdá se, nevybočuje z klišé českých vesnických rednecků ve smyslu barák jako kráva, plazma přes půl obýváku a s láskou opečovávané koncernové auto v typizované garáži. O dovolených v „Jugoslávii“ nic nevím. Jediným nedostatkem letákového českého snu ve slevě je poddimenzovaná žumpa, kterou tito ctihodní občané cca každý druhý týden vypoštějí do místní vodoteče zcela v rozporu s zákonnou úpravou.

K mé smůle, protože vodoteč protéká mým pozemkem v bezprostřední blízkosti zdroje pitné vody (studna). Nedlouho po koupi „real estate“ jsem zhrozeně pozoroval, jak se jezírko na mém pozemku v pravidelných intervalech plní smradlavými splašky a detergenty pracích prášků (obr. 01 a 02).

Snaha o domluvu se sousedy Mohauptovými nikam nevedla, resp. byla zakrátko negována vypouštěním septiku navzdory mému přímému zákazu a vysvětlení, že se jedná o protiprávní jednání. Agilní paní Mohauptová nelenila, zavolala mi a jadrně vysvětlila, kdo je tady pánem. Vzhledem k tomu, že jsem jí v prostřed hovoru telefon típnul, abych nemusel poslouchat hysterický projev úřednice dotčené na svém majestátu, následovala řada textových zpráv, které měli deklarovat vzájemné pozice a její vnímání univerza. Uvádím v plném znení, dole s titulkama:

Inteligentní čtenář si udělá obrázek sám – nejen co se týče dikce a formy jednání, ale hlavně obsahové náplně, která by se dala shrnout do lapidárního „trhněte si nohou, pokud se vám to nelíbí“ následované arogantním „vypouštíme“ (a k provokativnímu vypuštění žumpy pak i došlo). Zajímavou vložkou jsou pak zcela nesmyslné dodatky typu „mě sousedi taky nic nepíšou“, které si neumím vysvětlit, ale patrně dokládají nedotknutelnost paní Mohauptové v rámci širšího regionu (= úřednického pašalíku).

Celá problematika má dvě hlediska – lidské a (bohužel) i právní. Vypouštění žump a septiků do přírody je svinstvo, ale vypouštění žump a septiků na pozemek souseda navzdory jeho vůli je kurvárna nejhrubšího zrna. Arogantní osobní jednání pak tento jev jen podtrhuje a svědčí o naprosté ztrátě sebereflexe a mezilidské slušnosti. Nehnal bych věci dál v případě normální omluvy a zamezení tohoto jednání.

Právní aspekt nabývá pikantnosti v souvislosti s tím, že se jedná o vědomé porušování zákona úřednicí, která zcela bezelstně přiznává jeho neznalost („obec nám to toleruje“). Já samozřejmě chápu, že komplexita právní úpravy ČR (kdopak za ní může, žeby úředníci sami?) nabývající obludných rozměrů nedovoluje prosté úřednici kvalifikovaně se vyjádřit k čemukoliv v diskusním realtimu, ale tohle nebyl ten případ. Když nic jiného, mohla zaskočit o kancelář vedle ke kolegyni z odboru životního prostředí a nechat se informovat v hrubých rysech o znení tzv. Vodního zákona. Inu, jednat neurvale a odvolávat se na neexistující právní úpravu je zřejmě snažší. Tak nějak se hrozim toho, až tento jev začne být standardem úředního postupu v této zemi. Kde domov můj…

Seznajíc, kde žijeme, jsme se ženou iniciovali kroky k tomu, aby bylo možné zažádat o evropské dotace na domácí ČOVky (přes program Ministerstva životního prostředí) – zjistili agendu, zajistili souhlas sousedů, udělali s nima několik sezení atd. Problém je ovšem v tom, že o dotaci můžou žádat toliko obce (ne fyzické osoby, nebo domácnosti) a díky liknavému postupu místní samosprávy z dotací sešlo. Obecním zastupitelům nevadí sračky v Liběšickém rybníku, protože na zahradě mají bazény, nezbytný doplněk pravé české vesnice. Jsou lidi, kteří se rádi koupou v bazénu a neradí se koupou v rybníce. Takovýmto lidem se říká dementi.

Ti, kteří mě znají, ví o mé krajné nechuti k jednání s „úřední mocí“. Tento můj postoj vyplývá jednak z anarchokapitalismu, který mi je blízký, druhak ze špatných zkušeností s úředníky všeho druhu. Nicméně nebylo zbytí – pan Mohaupt vypouštěl žumpu vesele dál a paní úřednice zřejmě dospěla k názoru, že mě dostatečně účinně zastrašila, když už ne argumenty, tak aspoň monstrózními rozměry  zadnice vysezené letitým působením na úřední židli (tohle prosím není urážka, ale prosté konstatování fyziognomie dotyčné paní).

V únoru 2018 jsem tedy zavolal čingáre (pro neznalé – benga, pro ještě méně znalé – policajty) z lokální pendrekárny v Úštěku, přímo v průběhu vypouštění žumpy. Čingáre s nějakou hezkou prodlevou dohrkotali a dělo se – hádejte co. Nedělo se nic. Jednak vyšlo najevo, že pana Radka dobře znají (kamarád?) a druhak tak nějak v ničem nevidí problém. Vyzval jsem je, ať si nechají kecy od cesty a zajistí stopy, což se zřejmě ukázalo nad jejich síly, ani fotka, ani návštěva u Mohaupta, ani nic. Prostě pomáhat a chránit…

Následné jednání mělo nádech bizáru typu kameňáku – chtěl jsem učinit prohlášení. Čingáre že ne. Já že jo. Čingáre že ne. Já že jo. Tak to musíte k nám na služebnu. Tak já jedu (vlastním autem, protože mě přeci nebudou vyvážet). Na služebně prý nejede počítač, tak jsem je vyzval, ať zaprotokolují mojí výpověď rukopisem a razítko jim snad jede, načež se překvapivě počítač přeci jen rozeběhnul…

Vyzbrojen protokolem a fotkama jsem vyzval odbor životního prostředí v Litoměřicích, ať sjedná nápravu. Nevím, jak ji sjednával (úředníci zřejmě nepovažují za nutné na vaši žádost odpovědět, to je zdržuje v důležité práci), ale nějaké konzekvence to mělo, jelikož Mohaupt a jeho soused Eduard Rattay zpanikařili a objednali si rychle hovnocuc, ať hrají ctihodné občany. Taky se nechali slyšet, že:

• – jsem bonzák
• – nahlásí na úřadě celou vesnici, „protože si to přeci nebudou platit sami“

Tolik k bonzování a sousedským vztahům, kde „přeci musíme držet spolu a jsme na vesnici jedna rodina“.

Měl jsem za to, že se příběh uzavírá a můžu si vydechnout. Měl jsem z toho špatnou náladu, jelikož nemám chuť žít obklopený kokotama a ve špinavé vesnici a taky nemám čas na tyto zbytečné věci, které přeci lze za normálních okolností vyřešit domluvou. Hluboce jsem se mýlil a netušil, že gros teprve přichází a že kromě domácích žump nahlédnu i do morálních žump mých sousedů – posuďte sami.

Oba vypečení vypouštěči hoven (Mohauptová i Rattay), nasraní mým „úředním“ postupem, mně formálně (= na úšteckém úřadě) obvinili z fyzického napadení a vulgárního jednání. Tady končí každá legrace, protože obvinění z napadení, které si navzájem dosvědčí pomstychtiví sousedé, zavání tresním řízením a odtud jen malý krůček za katr. Sousedi zcela pozbyli smysl pro realitu, protože ten katr hrozí i jim (za případnou křivou přísahu). Rattay je starý dědulák, kterému prostě jen dělá radost sekýrovat a udávat lidi po vesnici (mentálně a názorově takový ten volič Babiše a Zemana), ale komické duo Mohauptová/Mohaupt má děti a hypo na krku. Klidně jsem to mohl nechat přepadnout až na soud, nechat je to odpřisáhnout a pak vytáhnout nahrávky z telefonu… Byl bych svině? Nevím. Vím akorát to, že mojí motivací je zamezení vypouštění žump a né nějaké osobní rozepře s redneckama. Správní řízení dopadlo tak, jak uvádí přiložený dokument – byl jsem pokárán za to, že jsem na souseda volal „sráči, sráči“, kterémužto musím projevovat vzhledem k věku náležitou úctu.

Ponechám na inteligenci čtenáře, nakolik je výraz „sráč“ neadekvátní pro někoho, kdo vám vypouští na pozemek sračky, znám však vesnice, kde se za podobné činy utínají ruce sekyrou. Potoky tam mají tak nějak čistší. Pro pořádek – omlouvám se panu Rattayi za výraz „sráč“ a deklaruji, že z mého pohledu se jedná a zapšklého kreténa, který porušuje zákon, lže a veřejně na ulici nadává mně, mé manželce a mým dětem. Tím u mně úcta začíná i končí a chtěl bych mu připomenout, ať se chová uctivě k někomu, kdo maká na jeho důchod. Tož tak. A teď zpátky k věci…

Jest k neuvěření, ale Mohauptovi vypouštějí žumpu dál. Celkem mi to hlava nebere, protože tady se již jedná o „mařenku“, čímž nemyslím tu pohádkovou postavičku a zcela hloupě se nechají u toho nachytat. Mám k dispozici svědky i fotky, co víc by si člověk přál. K zasmání je pak jednání pana Mohaupta, který přistižen u skruže s voňavou hadicí zdrhá za vrata garáže jako malý kluk odhalen u prvních masturbací. Tady jsem opravdu na vážkách – mám toho puberťáka poslat za mříže? Nechci nikoho ničit a tudíž jsem Mohauptovi poslal sms, ve které ho vyzývám, aby s tím přestal, jinak du za státním zástupcem. Odpovědí mi byl vypuštěná žumpa…