Nekorektní a neprofesionální přístup ústecké dětské JIP

Upadl nám druhorozený a to celkem nešťastně – tak, že si zubama rozřízl vnitřní stranu tváře, od koutku dovnitř (krom odřenin a pod.). Spousta krve, spousta pláče, spousta paniky, jak již to u vystreslých rodičů bývá. Ke vší smůle ještě o víkendu, kdy litoměřická dětská úrazovka nefunguje a tak hybaj do Ústí nad Labem. Což jsem trpce olitoval….

Úvod

Jak mi líčila jedna známá (o které ještě bude řeč*) – „Ústecká dětská masaryčka je vychována předlickýma Cikánama, tam nikdy nejezdi…“. Po strastiplné cestě a hledání urgentního příjmu, kteréžto by vydalo na samostatnou kapitolu líčící  lidi na emergency, kteří nezvednou zadek ani v případě, že vidí vystreslého otce a v náručí zkrvavělé dítě, ale zvednou ho, pokud musí típnout vajgla, jsem se dobelhal na dětský příjem a dopustil se své první chyby – pravdivě odpovídal na otázky jinak vstřícného personálu:

„Upadl kluk do bezvědomí?“ To jsem neuměl posoudit, byť jsem mu kontroloval zornice. Upadl do spánku, patrně vyčerpáním po pláči.

„Zvracel kluk?“ No, zvracel, ale to jde asi na vrub razantné jízdy Českým Středohořím…

A bylo vystaráno. Šití rány šlo bokem a deme na podezření z krvácení do mozku a JIPku. Což je správné a chápu. Se synem jsme hned odjeli na RTG a odevzdal jsem ho v nočních hodinách na dětskou intenzivku. Tady mně hned zpočátku zarazilo, že mi nebylo umožněno zůstat s dítětem, což mi bylo krajně podezřelé, ale neměl jsem již sílu se vybavovat. Odjel jsem s tím, že ráno moudřejší večera.

JIPka

Na druhý den (i s chotí) jsme syna navštívili, absolvovali další kolečko vyšetření (i EEG) a s potěšením konstatovali, že se má čile k světu. Na pokoji v televizi jeli Simpsnovi a to bylo poslední pozitivum tohoto líčení. Na základě rozhovoru s neuroložkou jsme usoudili, že nic nebrání tomu, vzít si druhorozenýho dom. Pusu měl taky zašitou, takže balada.

Chyba lávky. MUDr. Lucie Altová, toho času služící na JIPce, se proti propuštění postavila. Použila formulaci, že dítě nesmí být propuštěno a hbitě na pomoc zavolala i kolegu (jméno mi vypadlo, mladý se strništěm a náznakem panděra středního věku), který tvrdil totéž. Poděkoval jsem za ukázku asertivního jednání a trval na propuštění na vlastní triko (na reverz). Nejsem študovanej (ve skutečnosti jsem balík se slámou v botách a výchovou řeznické dogy), ale vzhledem k tomu, že RTG a EEG nic neukázalo, neuroložka to posvětila, kluk se choval standardně a hodlali jsme ho pozorovat příští dny, čekal bych faktický argument od doktorů z JIPky a ne zjevně nepravdivou formulaci „že tu musí zůstat“.

Inu, trvám na reverzu. OK, tak máme počkat. I čekáme tři hodiny, na naše dotazy dostáváme lakonickou odpověď, že p. doktorka má jinou práci. Po třech hodinách synka zvednu na ramena a oznamuji, že odcházíme – v tom okamihu je reverz na světě, ležel celou dobu u sester. Bratru tak šest vět. A hned druhá stojí za pozornost. Nemám reverz k dispozici, takže si dovolím volně citovat:

…okolnosti úrazu nejasné, rodiče uvedli rozdílné skutečnosti a ty opakovaně měnili.“

Tahle nevinná věta, přátelé, má moc v dnešní době vás dovést do kriminálu. Nebo děti do nějaké péče nějakých státních zmrdů. Nebo oboje. Tohle podepsat znamená nevědět, kdy se to o pár let objeví jako časovaná bomba v jiné souvislosti, třeba (nedejbože) u další dětské havárie. Pak se tím bude vykreslovat profil krkavčího otce, zpustlé matky, Sodoma-Gomora atakdále…

Odmítl jsem to v této podobě podepsat – trval jsem na změně formulace, nebo její zdůvodnění. Víte, ono se situace má tak, že syn upadl na výletě s mámou, zatímco já byl doma. Na příjmu jsem poskytnul výpověď já a následovný den na JIPce manželka. I výpovědi očitých svědků nějaké údálosti se vždy liší (jak ví každý detektiv), určitě aspoň sémanticky. Takže tohle nepodepíšu – leda že to změníte, nebo vyargumentujete, v čem konkrétně se výpovědi liší.

MUDr. Altová odmítla reverz editovat a my se jali k odchodu bez něj. Situace celkem dramaticky vyeskalovala  – dosavadní doktorská suita i se setrama nás obestoupili a znemožňovali nám odejít. Verbálně se to vyhrotilo a proto jsem vytáhl telefon a zcela vážně se jich zeptal, jestli mám zavolat policii. I s upozorněním, že když to vytočím, tak se to již nedá vzít zpátky a my počkáme na její příjezd. V tom okamžiku couvli a nechali nás odejít. Nepozdravili. Neodpovědeli na otázku, kdy a jak nám pošlou zdravotní dokumentaci. Nazdar, trhněte si nohou, holomkové, nahrajem to na vás jinak…

Asi hodinu po příjezdu domů k nám doklepala hlídka policie ČR. Prý mají oznámení na podezření z domácího násilí. Nutno uvést, že policista byl korektní, vyslechl nás, odfotil si syna a odjel. Story tím nekončí – do týdne předvolání na sociálku na podnět Masarykovy nemocnice (zanedbaná péče) – dřív, než (i formálné cestou) poptávaná zdravotní dokumentace, která chyběla obvoďačce, ošetřující syna. Stehy ze šití totižto záhy vypadli a rána se rozklížila…

Závěr

• Nejsem spokojený s úrovní lékařké péče a tím nemyslím ty stehy, ale tím, že pracovnící JIPky svojí argumentaci neopírali o výsledky vyšetření.
• Nejsem spokojený s jednáním vůči rodičům – od zjevného lhaní („musí zůstat“), po nátlak (zadržování reverzu) až po bránění v odjezdu.
• Mám za to, že jsem jednal korektně a věcně. Na nikoho jsem ani nezvýšil hlas, nikoho jsem neurážel.
• Nevím, jestli zákon ukládá nemocnicím hlásit „podezřelé“ rodinné situace (týrání dětí a tak), ale jsem si jist, že musí poskytnout zdravotní dokumentaci na požádání. Neučinili tak, resp. učinili s měsíční prodlevou.

———————————

* „Nechtěli vás pustit, protože z hlediska nákladů a účtování pojišťovně jste ideální pacienti. Nic vám není a kolečka vyšetření se naúčtují. Taky potřebovali obsadit lůžko, ať nezeje prázdnotou. Normální biznis, nic za tím nehledej.“